Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
aktualizováno: 13.12.2017 21:39:56 

Církev československá husitská - Kutná Hora

Operní večery
 
   

    Operní večery

                     

 

 

 

 

 

 

 

 

Hudební večery pro milovníky opery                                

Operní večery v Kutné Hoře                                                                        

Omamně namíchaný koktejl operních chuťovek

I při letmém vhledu do programové nabídky velkolepého vokálního koncertu, který byl realizován v německém Baden Badenu ( 2007 ), zaplesá srdíčko každého milovníka opravdového bel canta. Árie či dueta z tvůrčí dílny renomovaných komponistů V. Belliniho, G. Pucciniho, G, Donizettiho, G. Verdiho, G. Rossiniho, G. Bizeta etc. samy o sobě garantují hlubinný umělecký prožitek. Tím spíše, pokud se těchto partů ujmou excelentní pěvci, jejichž virtuozita je průběžně legitimně prokazovaná na světově proslulých operních pódiích.

Když tedy před natěšené hlediště předstoupili mexický tenorista Ramón Vargas, ruská sopranistka Anna Netrebko, litevská mezzo-sopranistka Elina Garanča či francouzský barytonista Ludovic Tézier, aby v této nepochybně  výjimečně zajímavé mezinárodní sestavě pod dirigentským vedením Marca Armilliata s temperamentem sobě vlastním přetavili notovou osnovu stěžejních postav z oblíbených opusů, jakými bezesporu jsou Nápoj lásky, Puritáni, Norma, Bohéma, Don Carlos, Rigoletto, Luisa Miller a mnohé další, do zcela specifického koncertního pojetí, nadšení posluchačů bylo upřímně spontánní.

A tak i my v Kutné Hoře si budeme moci onu čarovnou atmosféru tohoto unikátního programu zpřítomnit v podobě velkoplošné DVD projekce, a to v úterý 23. ledna 2018 ( od 18, 00 hod. ), kdy se, jak doufám, potkáme v příjemném interiéru kutnohorské Střední průmyslové školy, Masarykova 197/1. Věřím, že budeme již tradičně obohaceni gejzírem příjemných impulzů z aktuálně zažívaného uměleckého prožitku. Karel Bican

 

 

Operní večery v Praze - na Žižkově

 

Tenorový gigant 21. století - José Cura

Argentinský hrdinný tenor José Cura ( 1962 ), který paralelně se sobě vlastní grandiózní vokální interpretací stěžejních tenorových partů světově proslulých opusů, se rovněž publiku představuje v roli vynikajícího dirigenta, se po  svých studiích v italském Miláně trvale domestikuje ve Španělsku. Debutoval v roce 1992 ve Veroně a když zvítězil v prestižní soutěži Plácida Dominga ( 1994 ), ocitá se na počátku velkolepé pěvecké kariéře, která ho uvádí na nejvýznamnější světová operní pódia. V této souvislosti je zajímavé připomenout, že José Cura debutoval v milánské La Scale v roce 1997 ( Ponchielliho " La Gioconda " ) spolu s další debutantkou, kterou byla česká sopranistka Eva Urbanová. Pěvec, který je odbornou kritikou přirovnávám k fenomenálnímu tenoristovi italské provenience Mariu del Monacovi ( 1915 - 1982 ), již několikrát vystupoval i v Praze a např. v roce 2001 byl prestižním hostem Státní opery Praha, když při jejím turné v Japonsku interpretoval roli Radama ( G. Verdi " Aida " ).

Pro náš lednový operní večer na Žižkově jsem zvolil jistě zajímavé vystoupení José Cury v Londýně (2001 ), v jehož rámci se pěvec prezentuje coby zcela výjimečně temperamentní  interpret tenorových postav z oper Giuseppe Verdiho ( 1813 - 1901 ). Prostřednictvím velkoplošné DVD projekce se tak vnoříme do čarovných melodií z Trubadúra, Nabucca, Aidy, Dona Carlose, Sily osudu, Otella,  etc.¨

Budu se proto opětovně těšit, že se v pondělí 15. ledna 2018 ( od 18,00 hod. ) v interiéru auly Husova institutu teologických studií, Roháčova 66, Praha 3 - Žižkov potkáme a následně prožijeme příjemně umělecky vyladěný večer. Karel Bican

 

       

22. 11.2017 zemřel ruský charismatický barytonista Dmitrij Alexandrovič Hvorostovskij.

Narodil se 16.října 1962 v Krasnojarsku, od roku 1994 žil v Londýně.

Vystupoval v Royal Opera  Haus v Londýně, v Metropolitní opeře v New Yorku, Teatro alla   Scala  v

Miláně, Vídeňské opeře, Pařížské opeře a dalších předních světových scénách.V Česku koncertoval

například v pražském Rudolfinu v roce 2010.

 

 

Operní skladatelé

                            

   Georges Bizet     Gaetano  Donizetti      Giusepe Werdi          Pietro Mascagni                     Gaicomo  Puccini

                           

 Gioacchino Rossini      Ruggiero Leoncavallo       Richard Wagner     Ludwig van Beethoven    Vincenzo Belini

                                

    P.I. Čajkovskij      Bedřich Smetana   Antonín Dvořák     Leoš  Janáček     Wolfgang Amadeus Mozart 

 

 

 Světoví dirigenti

                                            

                                                           

            Zubin Mehta 1936                  Václav Talich  1883 - 1961      Václav Neumann  1920 - 1995  

 

                                           

         Libor Pešek 1933                              Yehudi Menuhin 1916 - 1999           Claudio Abbado  1933 - 2014    

     

                         

        Herbert von Karajan  1908 - 1989                                                                                                

 

 

Současnost         

    

 Placido Domingo  1941

          

   

   Jose Carreras    1946          

          

 

 Jonas Kaufmann    1969

  

  

             

    

 

   

 

 

                    

                   Roberto Alagna   1963

                

  

      

  Ronaldo Villazón   1972

                                        

   

    

 

    
                 
 Juan Diego Florez   1973

  

  

  

 

                           

                                 José Cura    1962

 

                   

           

     Giancarlo Monsalve    1978

 

 

                                            

                                             Luigo Alva 1927

   

      

       Giacomo Aragall  1939                        Carlo Bergonzi    1924 - 2014

  

 Thomas Hampson  baryton 1955                     Dmitri Hvorostovsky baryton                                                                                                                    1962  - 22.11.2017                                                                                                 

 

Operní legendy    

 

      

  Luciano Pavarotti 1935 - 2007

 

  

Mario del Monaco    1915 - 1982

 

    

     Mario Lanza    1921 - 1959

 

    

 Benjamino Gigli                Giuseppe di Stefano               Antonio Cortis               

        1890 - 1957                          1921 - 2008                             1891 - 1952

 

 

 Franco Corelli      1921 - 2003                                  

 

 

 

 Franco Bonisolli   1938 - 2003

 

  

      Alfredo Kraus  1927 - 1999

 

 

              

               Enrico Caruso 1873 - 1921

 

 

 Ema Destinová   1878 - 1930

 

 

Opera

 

 

                    Aida ( Werdi)                                                Bohéma   ( Puccini)    

 

       

                      Carmen ( Bizet)                                                   Nabucco  ( Werdi) 

 

         

      

            

                                                                  Trubadúr ( Werdi)

 

 

                        Titus ( Mozart)                                                La Traviata ( Werdi)

 

   

                          Rigoletto ( Werdi)

 

 

                Lazebník sevilský ( Rossini)

 

    

                       Don Giovanni ( Mozart)                          Nápoj lásky ( Donizetti)

 

   

                   Figarova svatba ( Mozart)

  

       

                                  ( Werdi)

 

           

                                                                                 ( Bizet)

 

 

 

                   Vídeňská státní opera                             Royal Opera Haus Londýn

 

 

                                 

                                                        Metropolitní opera New York

 

 

           Světové operní divadlo Monte Carlo                       La Scala Milán

 

                                   

                                           Světová opera Paříž

 

 

 

Zajímavosti ze světa opery

 

Barokní opera                                  

                                                                  Christo Wilibald Gluck

 Operní představení se nejdříve konala v sídlech zámožných šlechticů, dokonce docházelo k jistému druhu soupeření mezi některými šlechtickými rody.
 První operní divadlo, přístupné veřejnosti, bylo otevřeno v Benátkách r.1637. Následovala divadla další, v Itálii, Anglii, později i jinde. Vstupné se platilo penězi, nebo dary.

Operní představení se stávala nákladnou podívanou. Nad jevištěm byla budována složitá provaziště, bylo využíváno nejnovějších technických vynálezů, aby bylo možno realizovat složité, často nadpřirozené úkazy - létání bohů ve vzduchu, padání stromů, chrlení lávy ze sopek apod. Herci vystupovali v dobových, velmi drahých kostýmech. Toto vše vyžadovalo materiální zajištění. Existovali bohatí i mocní mecenáši, kteří často nešetřili prostředky, ani úsilím, aby zvedli lesk hraných oper, např. papež Urban VIII, který podporoval operní skladatele i pěvce. Nechal otevřít palácové Teatro delle Guattro Fontane pro tři tisíce diváků – bylo však repertoárově omezeno.Vedle Benátek a Říma se opera šířila i po dalších italských městech – Florencie, Neapol – tam působil např. Alessandro Scarlatti,jež dovršil vývoj operní árie do třídílné formy, tzv.arie da capo.

 

Kolem r. 1660 se italská opera stala módou, šířící se po Evropě. Italští skladatelé působili ve významných kulturních centrech. V Mnichově a Drážďanech byla otevřena divadla, určená především pro provozování italských oper. Další Italové působili ve Versailles, např. Giovanni Battista Lulli, který si však pofrancouzštil jméno na Jean-Babtista Lulli a tak podepisoval svoje skladby.

 V Londýně působil v silné italské konkurenci od r. 1712 skladatel německého původu Georg Friedrich Händel, vytvářel tam monumentální operní a oratorní díla. Spolu s J.S.Bachem přivedl k vrcholu barokní hudební umění. Bach ale nepsal opery.

 Opera se stala populární a oblíbenou zábavou. Lidé obdivovali výpravná představení, bohaté dekorace a kostýmy, nadšeně tleskali pěvcům a zejména jejich brilantní hlasové ekvilibristice.Velké popularitě se těšili kastráti, kteří vynikali jasným a silným hlasem. Takto byli využíváni již ve staré orientální kultuře i v papežském sboru od druhé poloviny 16. století. Měli velký hlasový rozsah – soprán, alt, tenor, výjimečné i baryton. Jejich dlouholeté školení nebylo přerušeno mutací.

 Italští skladatelé prosluli jako talentovaní a pilní tvůrci. Cestovali po celé Evropě. Často si jejich služby vyžadovali panovníci a bohatí šlechtici – dostali se tak např. do Vídně, Mannheinu, Stutgartu, Prahy, Petrohradu. Na jejich díle se učilo mnoho skladatelů jiných národností.

Ve Španělsku, Anglii a Francii se díky úsilí mimořádně nadaných osobností podařilo částečně vytvořit svébytný operní styl, vycházející z tamních společenských a kulturních tradic – Henri Purcel - Anglie.

 

Opera v době klasicistní                

                                                                  Wolfgang Amadeu Mozart

 Klasicismus jako umělecký směr myšlenkově souvisel s racionalismem a osvícenstvím. Ve výtvarném umění, především v sochařství a architektuře, nacházely uplatnění jednoduchost, pevný řád a forma, střízlivost a prostota výrazu jako protiklad velkoleposti barokního umění. Jako vzor sloužilo klasicistním tvůrcům umění antického Řecka a Říma.

 V hudbě se klasicistní principy projevovaly především přehlednou melodikou, jasným členěním hudebního tématu, přehledností hudební formy, homofonním vedením hlasů (homofonie - způsob skladebné práce, kdy melodie je přednášena jedním hlasem a ostatní hlasy jej doprovázejí, opak polyfonie) a inspirací v lidové tvořivosti. Oproti baroku došlo ke zjednodušení skladatelské práce. Vznikly nové hudební formy (nejdůležitější byla formy cyklické sonáty). 

Instrumentální hudba klasicismu navázala na hudbu barokní. Využívala možnosti, které jí dávaly jednak zdokonalené hudební nástroje (v klasicismu dochází ke zdokonalení především klavíru a trubky, což hráčům umožňovalo brilantněji hrát), jednak nově vzniklé hudební formy. A to především sonátová forma, forma cyklické sonáty, symfonie a kvartet.

Ve vokálně-instrumentální sféře se prosazuje požadavek dramatičnosti a pravdivosti, který nejlépe reprezentuje italská a francouzská opera. U z rodu operní reformy stál německý skladatel Christof Wilibald Gluck.

Z italské, konkrétně neapolské tradice vychází v 1. pol. 18 století nový žánr - opera - buffa, který se šířil na sever a ovlivnil i opery, které komponoval Mozart na Da Pontiho libreta, a Rossiniho komedie. Operu buffu charakterizuje zasazení děje do všedního života, použití místních dialektů a jednoduché vedení hlasů.

 

 Opera v období romantismu        

                                                                   Giuseppe Werdi

 Společenské převraty na přelomu 18. 19. století značně změnily postavení opery z pouhého „divadla“ v „umění“. Vedle dosavadní reprezentační a zábavní funkce jí nyní připadla významná úloha společenská, vzdělávací i politická. Nástup romantismu s sebou přinesl kult umělce, zejména hudebníka, a šíří se představa o opeře jako o vrcholné, syntetické umělecké formě, jak ji zformuloval Richard Wagner ve své myšlence Gesamtkunstwerku, celkového uměleckého díla. Dosud většina živého operního repertoáru pochází z „dlouhého“ 19. století (asi 1780-1920).

19. století přineslo také rozmach nacionalismu. U kulturně vyspělých, ale politicky roztříštěných národů – Itálie a Německo – se opera stala mocným symbolem kulturní jednoty. Verdiho a Wagnerova díla měla v tomto ohledu zvlášť velký politický význam. Pro řadu jiných národů byla tvorba vlastní svébytné opery jedním z hlavních úkolů při dokazování kulturní vyspělosti, samostatnosti a rovnocennosti s ostatními národy, což mělo implikace i pro jejich jiné společenské a politické snahy.

Raně romantické opery opouštějí rokokový a klasicistní hedonismus a nově obracejí zájem na etiku, ideály, hrdinství a emoce. V popředí stojí osamělý hrdina či hrdinka, výjimečná osobnost, často v konfliktu se společností. V první fázi, na přelomu 18. a 19. století pod vlivem francouzské revoluce, se objevil námětový typ „osvobozenecké opery“, v níž se slabší či níže postavený hrdina vítězně staví proti nenáviděnému tyranovi; typickými představiteli jsou Cherubiniho Lodoiska nebo Beethovenův Fidelio. S porevolučním vystřízlivěním převážily náměty, v nichž romantický hrdina ve střetu s realitou podléhá. Klasicistní náměty z řeckých a římských bájí a dějin postupně ustoupily modernějším historickým námětům, zejména z období středověku a renesance, u řady menších národů s cílem oslavit události z národních dějin. Později se připojují exotické mimoevropské náměty (např. Spohrova Jessonda, Meyerbeerova Afričanka, Verdiho Aida) a národní mytologie (např. Wagnerův Prsten Nibelungův, Smetanova Libuše, Rimského-Korsakovův Sadko). Od poloviny století se objevují i ve vážné opeře současné náměty (např. Verdiho Traviata) směřující postupně k realismu (Bizetova Carmen, Charpentierova Louisa, Foersterova Eva, italští veristé); protiváhou tohoto směru jsou náměty pohádkové (Dvořákova Rusalka, Humperdinckova Perníková chaloupka, Rimského-Korsakovova Sněhurka, Massenetova Popelka).

Samostatný žánr lehké číslové komické opery zažívá v 1. polovině 19. století rozkvět v Itálii (Rossini, Donizetti), Francii (Auber, Halévy, Adam) i Německu (Lortzing), pak přechází v operetu. Pozdější komická opera (Wagner: Mistři pěvci norimberští, Verdi: Falstaff, Dvořák: Jakobín) se již zpracováním neodlišuje od opery s vážným námětem.

Významným prostředkem šíření opery i mimo operní divadla – v době neexistence zvukových záznamů – se v 19. století stala publikace klavírních výtahů z oper nebo jejich jednotlivých čísel, anebo různých transkripcí či variací na operní melodie pro klavír nebo případně jiné hudebné nástroje rozšířené mezi amatéry. Výtěžek z jejich prodeje tvořil nezanedbatelnou část příjmů skladatelů, což osvětluje význam velkých hudebních nakladatelství jako Ricordi, Breitkopf & Härtel nebo Simrock.

V průběhu 19. století narůstá význam dirigenta (kapelníka) a vzniká též operní režie. Ve výpravě i kostýmech je eklektická výpravnost nahrazována realismem a snahou o historickou přesnost. Vzrůstají literární nároky na libreto. Postupně v 19. století se posazuje i respekt ke skladatelovým úmyslům a úplnosti díla, z reprezentativních scén mizí pasticcia, ale stále přetrvávají někdy i podstatné úpravy (krácení, doplňování, změn sledu scén, transpozice…) pro účely konkrétního divadla. Současně se vedle snahy o získávání novinek tvoří stálé jádro národního i mezinárodního repertoáru; v 17.-18. století byla životnost i nejúspěšnějších děl velmi omezená.

 

zdroj: Internet

TOPlist