Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
aktualizováno: 14.08.2018 22:04:54 

Církev československá husitská - Kutná Hora

Operní večery
 
   

    Operní večery

                     

 

 

 

 

 

 

 

 

Hudební večery pro milovníky opery                                

Operní večery v Kutné Hoře                                                                     

 

Opona se pomalu zvedá, začínáme...

V relaxačně prázdninovém čase jsem zvažoval osnovu možných programových variant úvodního operního večera, v jehož intencích společně poodhrneme pomyslnou oponu v pořadí již 29. sezóny této kulturní aktivity. Vposledku jsem se rozhodl nám všem opět po určitém časovém odstupu připomenout výjimečnou osobnost světově renomovaných operních scén, kterou bezesporu zůstává lyrický tenorista Roberto Alagna ( 1963 ). Tento profesně navýsost exponovaný francouzský vokálně - dramatický umělec vykazuje svým excelentním belcantovým akcentem, s nímž se dokonale identifikuje s partiturami konkrétních operních postav, svou reálně genetickou dynamiku italské provenience. Nezapře totiž ve svém pěveckém stylu svůj sicilský původ, i když se jinak bytostně domestikoval ve své milované Francii.

Je zajímavé připomenout, že Alagnovu kariéru inicioval Luciano Pavarotti ( 1935 - 2007 ), když mladý Roberto získává v roce 1988 první cenu v mezinárodní pěvecké soutěži, kterou aktivoval právě sám L. Pavarotti.

Roberto Alagna následně debutuje  jako Alfrédo ( G. Verdi, Traviata ) v Glyndbourne  a vzápětí ve stejné roli na prestižním jevišti milánské La Scaly ( 1990 ). Logicky poté následuje i Královská opera ( Covent Garden, Londýn, 1992 ) či Metropolitní opera ( New York, 1996 ).

Rád si tedy s příznivci našich operních večerů připomenu noblesnost umělecké osobnosti Roberta Alagni prostřednictvím velkoplošné DVD projekce jeho koncertního vystoupení, které bylo realizováno v Paříži ( 2001 ). Zaposloucháme se do notoricky známých árií z opusů G. Pucciniho, R. Leoncavalla, W.A. Mozarta. G. Bizeta, G. Donizettiho, J. Masseneta, ale i melodicky úchvatných italských kanzonet. 

Novou sezónu společně otevřeme v úterý 25. září 2018 ( od 18, 00 hod. ) v interiéru kutnohorské Střední průmyslové školy, Masarykova 197. Těším se na příjemný umělecký zážitek. 

                                                                                           Karel Bican

 

 

Operní večery v Praze - na Žižkově

 

 Becantem ochucená hudební lahůdka

S nadějným očekáváním nově vnímaných uměleckých prožitků budeme opět zahajovat novou kulturní sezónu našich tradičních žižkovských operních večerů. Jistě nás tedy čekají mnohé dramaticky akcentované vhledy do často tak tragicky osnovaných operních partitur.

I proto jsem zvolil pro úvodní setkání spíše obsahem i formou odlehčený program, který se prioritně bude orientovat na vpravdě originální prezentaci nesporně výjimečné a  vokálně vystříbené interpretace slavných tenorových árií z bohaté tvůrčí invence např. G. Donizettiho, G. Verdiho. J. Offenbacha , Ch. Goudona či J. Masseneta v podání jednoho z nejzářivějších pěvců tenorového oboru, jakým bezesporu byl španělský lyrický tenor Alfredo Kraus (1927 - 1999 ).

Rodák z exotického prostředí Kanárských ostrovů - po mamince Španěl, po otci Rakušan - se již ve svém útlém dětství jiskřivě projevoval svou nezměrnou  láskou ke zpěvu. A i když byl svými rodiči pragmaticky motivován ke studiu exaktního oboru, přesto po získání univerzitní akreditace se definitivně rozhodl pro pěveckou kariéru. Pod profesně dokonalým vedením noblesní španělské sopranistky Mercedes Llopart ( 1895 - 1970 ) se A. Kraus poprvé veřejně představuje svým specificky modulovaným projevem v rámci pěvecké soutěže ( Ženeva ), aby následně v roce 1956 debutoval ve svém milovaném partu vévody z Verdiho opusu Rogoletto  v egyptské Káhiře. A pak již následuje logický proud pěvcových  publikem i kritikou vysoce  hodnocených debutů na světově excelentních operních scénách : La Scala, Královská opera v Londýně, Metropolitní opera etc. Spolupráce s takovými dirigentskými esy, jakými byli např. Herbert von Karajan, Gerge Solti či Carl Maria Giulini, byla již jen logickým stvrzením umělcovy profesionální dokonalosti.

Více si již povíme osobně při našem setkání a následně si připomeneme Alfreda Krause velkoplošnou DVD projekcí jeho koncertu, který byl realizován v roce 1995 ( Las Palmas ). Budu se těšit, že se potkáme v nám již známých prostorách auly Husova institutu teologických studii, Roháčova 66, Praha 3 - Žižkov, abychom se ve středu 19. září 2018 ( od 18, 00 hod. ) společně inspirovali jistě podnětným uměleckým prožitkem.

                                                                                                       Karel Bican

 

 

Operní skladatelé

                

           

   Georges Bizet     Gaetano  Donizetti      Giusepe Werdi          Pietro Mascagni                     Gaicomo  Puccini

                           

 Gioacchino Rossini      Ruggiero Leoncavallo       Richard Wagner     Ludwig van Beethoven    Vincenzo Belini

                                

    P.I. Čajkovskij      Bedřich Smetana   Antonín Dvořák     Leoš  Janáček     Wolfgang Amadeus Mozart 

 

 

 Světoví dirigenti

                                            

                                                           

            Zubin Mehta 1936                  Václav Talich  1883 - 1961      Václav Neumann  1920 - 1995  

 

                                           

         Libor Pešek 1933                              Yehudi Menuhin 1916 - 1999           Claudio Abbado  1933 - 2014    

     

                         

        Herbert von Karajan  1908 - 1989                                                                                                

 

 

Současnost 

       

    

 Placido Domingo  1941

          

   

   Jose Carreras    1946          

          

 

 Jonas Kaufmann    1969

  

  

             

    

 

   

 

 

                    

                   Roberto Alagna   1963

                

  

      

  Ronaldo Villazón   1972

                                        

   

    

 

    
                 
 Juan Diego Florez   1973

  

  

  

         

                                  

                                 José Cura    1962

 

                   

           

     Giancarlo Monsalve    1978

 

 

                                            

                                             Luigo Alva 1927

   

      

       Giacomo Aragall  1939                        Carlo Bergonzi    1924 - 2014

  

 Thomas Hampson  baryton 1955                     Dmitri Hvorostovsky baryton                                                                                                                    1962  - 22.11.2017                                                                                                 

 

Operní legendy 

 

               

           Dmitrij Alexandrovič Hvorostovskij

           16.října 1962 v Krasnojarsku - 22. 11.2017 Londýn

 

      

  Luciano Pavarotti 1935 - 2007

 

  

Mario del Monaco    1915 - 1982

 

    

     Mario Lanza    1921 - 1959

 

    

 Benjamino Gigli                Giuseppe di Stefano               Antonio Cortis               

        1890 - 1957                          1921 - 2008                             1891 - 1952

 

 

 Franco Corelli      1921 - 2003                                  

 

 

 

 Franco Bonisolli   1938 - 2003

 

  

      Alfredo Kraus  1927 - 1999

 

 

              

               Enrico Caruso 1873 - 1921

 

 

 Ema Destinová   1878 - 1930

 

 

Opera

 

 

                    Aida ( Werdi)                                                Bohéma   ( Puccini)    

 

       

                      Carmen ( Bizet)                                                   Nabucco  ( Werdi) 

 

         

      

            

                                                                  Trubadúr ( Werdi)

 

 

                        Titus ( Mozart)                                                La Traviata ( Werdi)

 

   

                          Rigoletto ( Werdi)

 

 

                Lazebník sevilský ( Rossini)

 

    

                       Don Giovanni ( Mozart)                          Nápoj lásky ( Donizetti)

 

   

                   Figarova svatba ( Mozart)

  

       

                                  ( Werdi)

 

           

                                                                                 ( Bizet)

 

 

 

                   Vídeňská státní opera                             Royal Opera Haus Londýn

 

 

                                 

                                                        Metropolitní opera New York

 

 

           Světové operní divadlo Monte Carlo                       La Scala Milán

 

                                   

                                           Světová opera Paříž

 

 

 

Zajímavosti ze světa opery

 

Barokní opera                                  

                                                                  Christo Wilibald Gluck

 Operní představení se nejdříve konala v sídlech zámožných šlechticů, dokonce docházelo k jistému druhu soupeření mezi některými šlechtickými rody.
 První operní divadlo, přístupné veřejnosti, bylo otevřeno v Benátkách r.1637. Následovala divadla další, v Itálii, Anglii, později i jinde. Vstupné se platilo penězi, nebo dary.

Operní představení se stávala nákladnou podívanou. Nad jevištěm byla budována složitá provaziště, bylo využíváno nejnovějších technických vynálezů, aby bylo možno realizovat složité, často nadpřirozené úkazy - létání bohů ve vzduchu, padání stromů, chrlení lávy ze sopek apod. Herci vystupovali v dobových, velmi drahých kostýmech. Toto vše vyžadovalo materiální zajištění. Existovali bohatí i mocní mecenáši, kteří často nešetřili prostředky, ani úsilím, aby zvedli lesk hraných oper, např. papež Urban VIII, který podporoval operní skladatele i pěvce. Nechal otevřít palácové Teatro delle Guattro Fontane pro tři tisíce diváků – bylo však repertoárově omezeno.Vedle Benátek a Říma se opera šířila i po dalších italských městech – Florencie, Neapol – tam působil např. Alessandro Scarlatti,jež dovršil vývoj operní árie do třídílné formy, tzv.arie da capo.

 

Kolem r. 1660 se italská opera stala módou, šířící se po Evropě. Italští skladatelé působili ve významných kulturních centrech. V Mnichově a Drážďanech byla otevřena divadla, určená především pro provozování italských oper. Další Italové působili ve Versailles, např. Giovanni Battista Lulli, který si však pofrancouzštil jméno na Jean-Babtista Lulli a tak podepisoval svoje skladby.

 V Londýně působil v silné italské konkurenci od r. 1712 skladatel německého původu Georg Friedrich Händel, vytvářel tam monumentální operní a oratorní díla. Spolu s J.S.Bachem přivedl k vrcholu barokní hudební umění. Bach ale nepsal opery.

 Opera se stala populární a oblíbenou zábavou. Lidé obdivovali výpravná představení, bohaté dekorace a kostýmy, nadšeně tleskali pěvcům a zejména jejich brilantní hlasové ekvilibristice.Velké popularitě se těšili kastráti, kteří vynikali jasným a silným hlasem. Takto byli využíváni již ve staré orientální kultuře i v papežském sboru od druhé poloviny 16. století. Měli velký hlasový rozsah – soprán, alt, tenor, výjimečné i baryton. Jejich dlouholeté školení nebylo přerušeno mutací.

 Italští skladatelé prosluli jako talentovaní a pilní tvůrci. Cestovali po celé Evropě. Často si jejich služby vyžadovali panovníci a bohatí šlechtici – dostali se tak např. do Vídně, Mannheinu, Stutgartu, Prahy, Petrohradu. Na jejich díle se učilo mnoho skladatelů jiných národností.

Ve Španělsku, Anglii a Francii se díky úsilí mimořádně nadaných osobností podařilo částečně vytvořit svébytný operní styl, vycházející z tamních společenských a kulturních tradic – Henri Purcel - Anglie.

 

Opera v době klasicistní                

                                                                  Wolfgang Amadeu Mozart

 Klasicismus jako umělecký směr myšlenkově souvisel s racionalismem a osvícenstvím. Ve výtvarném umění, především v sochařství a architektuře, nacházely uplatnění jednoduchost, pevný řád a forma, střízlivost a prostota výrazu jako protiklad velkoleposti barokního umění. Jako vzor sloužilo klasicistním tvůrcům umění antického Řecka a Říma.

 V hudbě se klasicistní principy projevovaly především přehlednou melodikou, jasným členěním hudebního tématu, přehledností hudební formy, homofonním vedením hlasů (homofonie - způsob skladebné práce, kdy melodie je přednášena jedním hlasem a ostatní hlasy jej doprovázejí, opak polyfonie) a inspirací v lidové tvořivosti. Oproti baroku došlo ke zjednodušení skladatelské práce. Vznikly nové hudební formy (nejdůležitější byla formy cyklické sonáty). 

Instrumentální hudba klasicismu navázala na hudbu barokní. Využívala možnosti, které jí dávaly jednak zdokonalené hudební nástroje (v klasicismu dochází ke zdokonalení především klavíru a trubky, což hráčům umožňovalo brilantněji hrát), jednak nově vzniklé hudební formy. A to především sonátová forma, forma cyklické sonáty, symfonie a kvartet.

Ve vokálně-instrumentální sféře se prosazuje požadavek dramatičnosti a pravdivosti, který nejlépe reprezentuje italská a francouzská opera. U z rodu operní reformy stál německý skladatel Christof Wilibald Gluck.

Z italské, konkrétně neapolské tradice vychází v 1. pol. 18 století nový žánr - opera - buffa, který se šířil na sever a ovlivnil i opery, které komponoval Mozart na Da Pontiho libreta, a Rossiniho komedie. Operu buffu charakterizuje zasazení děje do všedního života, použití místních dialektů a jednoduché vedení hlasů.

 

 Opera v období romantismu        

                                                                   Giuseppe Werdi

 Společenské převraty na přelomu 18. 19. století značně změnily postavení opery z pouhého „divadla“ v „umění“. Vedle dosavadní reprezentační a zábavní funkce jí nyní připadla významná úloha společenská, vzdělávací i politická. Nástup romantismu s sebou přinesl kult umělce, zejména hudebníka, a šíří se představa o opeře jako o vrcholné, syntetické umělecké formě, jak ji zformuloval Richard Wagner ve své myšlence Gesamtkunstwerku, celkového uměleckého díla. Dosud většina živého operního repertoáru pochází z „dlouhého“ 19. století (asi 1780-1920).

19. století přineslo také rozmach nacionalismu. U kulturně vyspělých, ale politicky roztříštěných národů – Itálie a Německo – se opera stala mocným symbolem kulturní jednoty. Verdiho a Wagnerova díla měla v tomto ohledu zvlášť velký politický význam. Pro řadu jiných národů byla tvorba vlastní svébytné opery jedním z hlavních úkolů při dokazování kulturní vyspělosti, samostatnosti a rovnocennosti s ostatními národy, což mělo implikace i pro jejich jiné společenské a politické snahy.

Raně romantické opery opouštějí rokokový a klasicistní hedonismus a nově obracejí zájem na etiku, ideály, hrdinství a emoce. V popředí stojí osamělý hrdina či hrdinka, výjimečná osobnost, často v konfliktu se společností. V první fázi, na přelomu 18. a 19. století pod vlivem francouzské revoluce, se objevil námětový typ „osvobozenecké opery“, v níž se slabší či níže postavený hrdina vítězně staví proti nenáviděnému tyranovi; typickými představiteli jsou Cherubiniho Lodoiska nebo Beethovenův Fidelio. S porevolučním vystřízlivěním převážily náměty, v nichž romantický hrdina ve střetu s realitou podléhá. Klasicistní náměty z řeckých a římských bájí a dějin postupně ustoupily modernějším historickým námětům, zejména z období středověku a renesance, u řady menších národů s cílem oslavit události z národních dějin. Později se připojují exotické mimoevropské náměty (např. Spohrova Jessonda, Meyerbeerova Afričanka, Verdiho Aida) a národní mytologie (např. Wagnerův Prsten Nibelungův, Smetanova Libuše, Rimského-Korsakovův Sadko). Od poloviny století se objevují i ve vážné opeře současné náměty (např. Verdiho Traviata) směřující postupně k realismu (Bizetova Carmen, Charpentierova Louisa, Foersterova Eva, italští veristé); protiváhou tohoto směru jsou náměty pohádkové (Dvořákova Rusalka, Humperdinckova Perníková chaloupka, Rimského-Korsakovova Sněhurka, Massenetova Popelka).

Samostatný žánr lehké číslové komické opery zažívá v 1. polovině 19. století rozkvět v Itálii (Rossini, Donizetti), Francii (Auber, Halévy, Adam) i Německu (Lortzing), pak přechází v operetu. Pozdější komická opera (Wagner: Mistři pěvci norimberští, Verdi: Falstaff, Dvořák: Jakobín) se již zpracováním neodlišuje od opery s vážným námětem.

Významným prostředkem šíření opery i mimo operní divadla – v době neexistence zvukových záznamů – se v 19. století stala publikace klavírních výtahů z oper nebo jejich jednotlivých čísel, anebo různých transkripcí či variací na operní melodie pro klavír nebo případně jiné hudebné nástroje rozšířené mezi amatéry. Výtěžek z jejich prodeje tvořil nezanedbatelnou část příjmů skladatelů, což osvětluje význam velkých hudebních nakladatelství jako Ricordi, Breitkopf & Härtel nebo Simrock.

V průběhu 19. století narůstá význam dirigenta (kapelníka) a vzniká též operní režie. Ve výpravě i kostýmech je eklektická výpravnost nahrazována realismem a snahou o historickou přesnost. Vzrůstají literární nároky na libreto. Postupně v 19. století se posazuje i respekt ke skladatelovým úmyslům a úplnosti díla, z reprezentativních scén mizí pasticcia, ale stále přetrvávají někdy i podstatné úpravy (krácení, doplňování, změn sledu scén, transpozice…) pro účely konkrétního divadla. Současně se vedle snahy o získávání novinek tvoří stálé jádro národního i mezinárodního repertoáru; v 17.-18. století byla životnost i nejúspěšnějších děl velmi omezená.

 

zdroj: Internet

TOPlist