Založit webové stránky nebo eShop
aktualizováno: 20.09.2017 21:11:39 

Církev československá husitská - Kutná Hora

Literární koutek
 

                            Povídky   

                                               Příběhy

                                   Úvahy

                          Fejetony   

                                                                         

 

   

Zahrada Bastet       

Sdílej na Facebooku

Autor: Senziska

Publikováno: 07.09.2012

Kategorie: Povídky

Byl příjemný letní podvečer a mě končila služba. Vrátila jsem psy, naplnila jejich misky granulemi a čerstvou vodou a uklidila obojky a vodítka. Ještě jsem natřásla polštářek a upravila pelíšek, napsala majitelům vzkaz, že bylo všechno v pohodě a psíky odměnila dobrotou z nově otevřeného balíčku psích pochoutek. Zbytek sáčku jsem přesypala do krabice a těšila se domů.

Cesta na tramvaj mi trvala pět minut a za dalších čtyřicet minut jsem měla být doma.

Nastoupila jsem do své tramvaje a dost jsem se divila, když se rozjela opačným směrem.

Ne, nenastoupila jsem špatně. Tramvaj se skutečně rozjela směrem na Motol, odkud původně přijela.

„Krematorium Motol, prosíme cestující, aby yystoupili “ ozvalo se z reproduktoru.

Všichni cestující se nahrnuli ke dveřím, jen já stále nechápala, proč jsem zde a ne už na Olšanském náměstí. Proč jsem odjela na jinou stranu, proč zrovna tahle zastávka a navíc i to, že se pomalu začínalo stmívat, se mi vůbec nelíbilo.

Lidé se rozešli a já přešla na druhou stranu a doufala, že se co nejdříve objeví tramvaj, která mě odveze správným směrem a hlavně odtud. Jenže jak to tak vypadalo, tramvaje zřejmě dojezdily a když se ani po půl hodině nic nedělo, rozhodla jsem se jít pěšky.

Přešla jsem silnici a můj pohled padl na bránu motolského krematoria. Mezi stromy se zableskl proužek světla a rozlil se do měkké záře.

Měla jsem mít strach, ale já ho neměla. Cítila jsem, jak mě zalévá láskyplná energie, měkká, hebounká a hřejivá. Žádná síla by mě nikdy nedonutila jít večer na hřbitov, ale teď jsem šla sama k hlavní bráně, která byla dokořán, ačkoliv normálně se v tuto dobu bývala již zavřená.

Prošla jsem jí a jako v transu zamířila za světlem. Strach se stále nedostavoval, jen pocit lásky a bezpečí.

Napravo i nalevo byly vysoké stromy, ke krematoriu se zřejmě přicházelo po cestě do kopce, nevím, nikdy jsem za tuto bránu nevkročila a doufala jsem, že to tak i zůstane. Teď mě sem něco přitahovalo jako magnet. Co to je, jsem pochopila, když jsem popošla pár kroků mezi stromy.

Záře, kterou jsem zvenčí viděla, vycházela z nádherné zahrady, obehnané alabastrovými sloupy a tesanými postavami koček. Rostl tam cypřišový háj a uprostřed seděla obrovská alabastrová socha Bastet. Za ní překrásný chrám a svatyně, vchod střežily dvě kočky. V rohu zahrady stál altánek a opodál jezírko s lotosovými květy.

Ze svatyně se ozývala tichá hudba.

Nebyla jsem jediným návštěvníkem této nádhery. Kousek ode mě pohřbívala nějaká rodina svoji kočku. Pán středních let v šedém obleku a dáma v černých smutečních šatech upravovali bílý mramorový hrob, dvě děti, holčička, asi čtyřletá v tmavě modrých šatech a chlapec jen o málo starší v tmavém sametovém oblečku usedavě plakali.

„ Prosím, upravte nějakou krásnou kytici“ požádala mě ta dáma a podávala mi zlacenou vázu.

„ Já ? „ zděsila jsem se. Nebyla jsem vhodně ustrojená ani jinak připravená na takový obřad.

„ Ano vy. Prosím“ odpověděla mi ta paní a maličko se skrz slzy pousmála.

Vzala jsem vázu a snažila se upravit květiny, které ležely čerstvě utržené na alabastrovém podstavci. Ale ať jsem vybírala a kombinovala květy jakkoliv, pořád se mi to nezdálo dost dobré. Nakonec jsem se rozhodla pro modré kosatce. A zase se mi nedařilo je naskládat do vázy tak, aby kytice vypadala úhledně. Jako kdyby byly začarované nebo co.

Rodina mezitím upravila hrob a odešla a já tu pořád stála u podstavce, v černém triku a maskáčových kalhotách a snažila se uspořádat květy.

Konečně se mi kytice zdála jakž takž v pořádku. Opatrně, aby se mi květy zase nerozházely, vzala jsem vázu a postavila ji na hrob kočičky.

Na pomníčku byl její obrázek. Bílá modrooká kočička, pod obrázkem bylo vyryto jméno Cassiopeia a datum narození a úmrtí.

Stála jsem nad jejím hrobečkem dost dlouho a přemýšlela, co to má znamenat, proč si ti lidé aspoň nepočkali, až dokončím kytici, třeba se jim nebude líbit, až sem přijdou zítra nebo pozítří. Pokud tedy vůbec ještě přijdou.

Možná ani nešlo o květiny, ale o to, abych kočičce i já prokázala nějakou službu, ale proč, nikdy jsem ji ani neviděla.

Můj pohled zabloudil k plotu, venku už byla úplná tma. Jak se vůbec odtud dostanu, když nic nejezdí? Nebo možná pojede, když jsem svůj úkol splnila, pokud to byl můj úkol. Ale spoléhat na to nemůžu.

Vypadá to, že dnešní noc strávím u sochy skutečné Bastet. A na hřbitově k tomu. Jindy bych se nejspíš zbláznila hrůzou. Teď je mi dobře. Láska a bezpečí mě oblévá jako hustý, zlatavý med a energie mi stoupá až do kořínku vlasů.

Podívala jsem se na sochu. Byla skutečně obrovská. Na hrudi se jí leskl skarabeus. Studená socha z alabastru.

Ne, nebyla studená, ani pohled neměla kamenný. Její oči se upíraly do dálky a zračila se v nich něha.

„ Proč jsem tady?“

„ Abys pochopila.“

„ Pochopila…a co?“

„Že nejsi jediná, kdo tolik miluje kočky. Jejich budoucnost není jen ve tvých rukou. Je mnoho lidí, kteří nás kočky milují. Tvoje ego se domnívá, že sama musíš spasit kočičí rod, ale není tomu tak. Viděla jsi tu rodinu, jak milovala svoji kočku. Ty dvě děti žádné kočce ani jinému zvířeti nikdy v životě neublíží.“

„ Proto jsem tady? Proto jsem se měla zúčastnit kočičího pohřbu?“

„ Jsi tady proto, abys viděla, že i další lidé soucítí s němou tváří. Že ji milují. Je vás víc, kdo nám můžete pomoci. Jen se musíte spojit proti těm, kteří nás nenávidí. Nestačí psát dojemné komentáře v tom vašem virtuálním světě či jak tomu vy lidé říkáte. Musíte jednat a bojovat o lepší zákony, které nás budou chránit.“

„Co se té kočičce stalo?“

„ Vrozená srdeční vada. To se v chovech množitelů stává často. Všichni chtějí co nejvíc a nejrychleji vydělat, zvíře je pro ně továrna na peníze.

Bastet se odmlčela a já přemýšlela o jejich slovech. Po chvíli se ozvala znovu.

„ Je Bastet skutečná?“

„ Myslím, že ano.“

„Ale to je omyl“ zasmála se kočka.

„ Bastet je pouhým výplodem lidské fantazie. Bastet stvořili lidé, kteří tolik milovali kočky, až si z nich udělali své bohy. Nakonec to bylo docela jednoduché. Kočka je od přírody aristokrat a má všechny vlastnosti, které ji pro post bůžka předurčují.

„Ale proč někteří kočky milují a zbožňují a další je nenávidí, ubližují jim a zabíjejí je?

„ Tak je to přece se vším“ povzdechla si Bastet.

„ Snad jsi se ve škole učila, jak lidé zacházeli s Písmem svatým. Jedni je milovali, balili do hadříku, schovávali a umírali pro ně, jiní ho nenáviděli a nemilosrdně házeli na hranice. Svět je divný. Jenom jedno si pamatuj: nejsi na to sama. Je vás mnoho, kdo nás máte v lásce, poskytujete nám azyly, staráte se o nás. A teď už mě nech odpočívat. Za malou chvíli ti jede tramvaj nazpátek. Běž, ať ji stihneš.“

Bastet doširoka zívla a znovu upřela pohled do dálky. Audience skončila.

Pomalu jsem opouštěla tuto svatyni, moudřejší o poznání, že opravdu nestačí klikat na „líbí“ nebo „nelíbí“ a litovat opuštěná zvířata v útulcích, ale jednat.

Tramvaj jsem stihla a tentokrát jela správným směrem. Když jsem se usadila u okénka a snažila se zahlédnout světlo, které mě sem přilákalo, za plotem už byla naprostá tma. Brána se tiše zavřela.

 

 

 

Zrcadlo do minulosti                 

 Sdílej na Facebooku

Autor: Senziska

Publikováno: 05.09.2012

Kategorie: Povídky

Mít tak možnost vrátit se nazpět do minulosti. Znovu se projít dobou, kdy byla největším problémem poznámka v žákovské, roztržená nová bunda a rozbité okno, kdy táta musel do školy a to okno zaplatit.

Moci se tak vrátit do ráje bezstarostného dětství, zpátky do dětské party, kde jsme často řešili konflikty rvačkou a házeli po sobě bodláky, které se zachytávaly ve vlasech a nešly za žádnou cenu vyčesat, ale ještě častěji se přimlouvali jeden za druhého před rozzuřenými rodiči a učiteli, pili z jedné láhve malinovou limonádu za sedmdesát haléřů a dělili se o proužek žvýkačky značky Velim.

Moci se tak vrátit zpátky na konzervatoř, o níž jsem se po celou dobu studia domnívala, že tam jsem jaksi omylem. Ne že by mi studium nešlo, naopak, patřila jsem k nejlepším a dokončila jsem ji se samými výbornými, ale stále jsem byla poněkud jinde než moji spolužáci.

Sportovní typ, milující zvířata, který se shodou okolností a náhod ocitl místo na střední veterinární, na škole umělecké.

A především mi už od počátku chyběly ambice a přesvědčení, že jsem umělkyně, zatímco někteří měly obojího nadbytek.

Hudbu ovšem miluji, hned po zvířatech a těch šest let studia ve mně zanechalo nesmazatelné stopy, které sice postupem času zavály jiné zájmy, práce mimo obor, stěhování do Prahy a spousta starostí. A pak stačil jeden spouštěcí moment, který z nich odfoukl nános toho všeho a nastavil mi zrcadlo nevratné minulosti, která se mi na několik dalších týdnů, možná i měsíců stala přímo posedlostí.

Cosi jsem hledala na internetu a přitom narazila na jméno na profesora, který mě vyučoval hudební teorii a improvizaci. Klikla jsem na to jméno a dočetla se, že před několika měsíci zemřel. Koncert in memorian dirigoval profesor V. B. Ten mi konzultoval absolventskou práci. Čas se mu vepsal do tváře a změnil ho k nepoznání.

Odklikla jsem na další odkaz a dostala jsem se na stránky školy. Ředitelem už není ten, co býval za mě, ale i současný tam tehdy taky učil. To ovšem zjišťuji jen podle jména, jinak z fotky na mě hledí starý pán, kterého bych už nepoznala. Zástupcem je můj bývalý spolužák, ale ani ani jeho obrázek mi nic neříká..

Tenkrát jsme byli čtrnáctileté, patnáctileté děti a školu jsme opouštěli jako dospělí. A co teprve dvacet let nebo snad ještě víc…bůhví kolik let od té doby uplynulo. Nemám chuť to počítat, ale pak mi to nedá.

Tehdy bylo našim profesorům tolik, co nám teď. Některým i trošku míň, ale většině víc. V uměleckém světě se neodchází do důchodu v šedesáti, pro ty lidi je hudba poslání a svoji práci dělají až do smrti.

Prohlížím si stránku pedagogického sboru. Pěkně to prořídlo. Za to čtu spoustu nových jmen. Někteří moji spolužáci se po studiu na AMU vrátili na školu jako profesoři, vedoucí oddělení a jejich zástupci. Ty, které nenajdu a vím, že na to měli, nacházím jako pedagogy nebo aspoň asistenty Akademie múzických umění.

V případě spolužáků není až takový problém zjistit, kde a jak skončili. U spolužaček to problém je, jelikož znám pouze jejich rodná příjmení.

Vyhledávám stránku pražské a brněnské Akademie a hledám podle křestních jmen a pravděpodobného roku ukončení školy, pokud ovšem studovaly dál, což taky nevím.

I tak se mi podařilo tři spoužačky identifikovat. Dvě učí na konzervatoři, jedna na hudební škole.

Nadávám sama sobě, proč tohle vlastně dělám. Chci se s nimi snad zkontaktovat? Určitě ne, ani s jednou z nich jsem se nějak zvlášť nebavila, s tou z hudební školy jsme se téměř nesnášely. Nemám dost práce a svých vlastních starostí? Zřejmě ne, protože pokračuji v hledání. A vzpomínám na další a další jména. Muzikolog D.V., učil mě v prvním ročníku hudební nauku. Zemřel před dvěma lety.

Už mi nestačí jen moje škola. Lovím v paměti svoje konkurenty ze soutěží, hledám staré programy, fotografie, vyhledávám stránky základních uměleckých škol, konzervatoří a akademií a blaží mě, když úspěšně nacházím.

Jména kdysi osmnáctiletých dvacetiletých lidí, kteří vystřídali zemřelé profesory a klavíristy - Valentinu Kameníkovou, Františka Raucha, Jana Panenku, Pavla Štěpána, Josefa Páleníčka...

Můj výlet do minulosti nemá konce.

Prohlížím si galerii Rudolfina. V zadním traktu sídlila Akademie múzických umění. Těžké otáčecí dveře, široké mramorové schodiště, monumentální zdobené sloupoví, obrazy a štukovaná klenba. Tady musel mít člověk kromě talentu a umu ještě hodně vysoké sebevědomí a ambice, aby to ustál.

Později akademii přestěhovali na Malou Stranu, ale duch svérázné profesorky Kameníkové nebo malého, ironického profesora Raucha a dalších jistě zůstal na starém a jim tak důvěrném místě.

Několik dní jsem si dala pauzu. Co je mi vlastně po tom, kdo kdy natočil desku, dneska už vlastě spíš CD nebo DVD a kde učí a koncertuje, co změním na věčném koloběhu života? Nejspíš nic. Ani mě už není dvacet, ale určitě ne tolik, abych přestala myslet na budoucnost a žila z minulosti.

Jenže ta mě polapila do drápů a já se vracím na internet a hledám, co z toho všeho se zachovalo aspoň v tom virtuálním světě.

Vzpomněla jsem si, že někde v Nuslích bydlela profesorka, u které jsem absolvovala.

Byla jsem přímo posedlá touhou ji zastihnout a vyptat se na všechny ty, o nichž jsem nenašla žádné informace.  

Ulici si ještě pamatuji, číslo už ne, ale ten dům bych měla určitě poznat.

A skutečně jsem se tam vypravila. Vím, že tam byl nějaký podchod, koleje a park…jak se to za těch dvacet let změnilo. A našla jsem to. Skutečně to byl ten dům. Před dvaceti lety otřískaný, dnes čerstvě omítnutý, se žlutým nátěrem, nové vchodové dveře a šest zvonků nad sebou. Její jméno tam nebylo. Obyvatelé se nedávno přistěhovali, když dům zrekonstruovali, o žádné klavíristce, která tady bydlela, nikdo nevěděl.

Odcházela jsem s nepořízenou a možná to tak bylo lépe. Nechtěla jsem se znovu přesvědčit, jak se na člověku podepíše téměř čtvrt století. Očekávala jsem obličej, který si dodnes pamatuji a dychtila jsem se dozvědět, že je všechno tak, jak bylo, že i já jsem stále ta svérázná studentka, co nosí i přes nevoli vedení školy na šňůrce kolem krku křížek a trojbarevné vlasy, a píše německou kompozici na téma Můj oblíbený skladatel, zatímco jí v pootevřeném penálu mezi tužkami spí křeček. Nic není tak, jak bylo.

Nostalgie mě neopustila, ani když mě přijela navštívit matka se svým manželem. Od té doby, co jsem v Praze, vídám se s nimi dvakrát do roka. Prohlížíme fotky a vzpomínáme, jaké to bylo, když…těch když je hodně.

Vyprovázela jsem je na Masarykovo nádraží, oni odjížděli a já se vracela zpátky. Sama. A uvědomovala jsem si, že můj domov je jinde, než tady v Praze. I když jsem tady už tak dlouho. Mám v Praze bydlení, práci, školu, přátele. Ale ne minulost, a ta mi ke skutečnému domovu jaksi schází.

Moje minulost je tam, kde jsem vyrůstala, učila se číst a hrát na klavír. Minulost je tam, kde je hrob mého táty, kde jsem poprvé slyšela Valentinu Kameníkovou hrát Čajkovského klavírní koncert a kde jsem pila s kamarády z jedné láhve malinovou limonádu a házela po nich bodláky.

 

 

Drvoštěp a kocour     

 
Sdílej na Facebooku

Autor: Senziska

Publikováno: 28.08.2012

Kategorie: Povídky -> Pohádkové

V malé vesničce mezi lesy žil chudý drvoštěp. Neměl nic než skromnou chaloupku, sekyrku a starého kocoura, který mu byl přítelem v jeho bídě a strádání.

Každé ráno se svítáním odcházel drvoštěp do lesa, kde celý den porážel stromy a dobýval pařezy a kocour ho věrně doprovázel. Pokaždé se usadil na remízek a sledoval práci svého pána. V poledne spolu poobědvali chléb s kousíčkem slaniny a trošku mléka ze džbánku a večer se vraceli do chaloupky, kde spolu přespali na starém slamníku, přikryti koňskou houní.

Tak šel den po dni.

Ti dva toho spolu mnoho nenamluvili, stačil jim pohled do očí toho druhého, aby si rozuměli. Kdykoliv drvoštěp mozolnatou rukou pohladil kocourův vypelichaný kožíšek, zvířátko se k němu přitulilo, olízlo mu drsným jazýčkem obličej a jeho lesklé oči promlouvaly:

„Mám tě rád, můj pane.“

 

Jednou však padl na drvoštěpa strom a zle ho poranil. Kocour, který byl jako obvykle nablízku, přiskočil a snažil se svého pána probudit k životu, a když se mu nedařilo, rozběhl se do vesnice. Škrábal na dveře nejbližšího statku tak dlouho, až mu hospodář otevřel.

Dost dlouho nechápal, co to zvíře chce, ale když se mu kocour zakousl do kabátu a táhl ho ven, pochopil a šel za ním. Drvoštěpovi však už nebylo pomoci. A tak ho odnesli do vesnice a pohřbili na malém hřbitově hned vedle kostela. O chaloupku ani o kocoura se nikdo nestaral.

Kocour zůstal na světě sám. O jídlo až tak nouzi neměl, myšku ještě ulovit dokázal, přes den ležel na slamníku, který stále ještě nesl pach jeho pána a s večerem se vydával na hřbitov. Seděl u čerstvě zasypaného hrobu, přivřenýma očima sledoval svit měsíce a prosil:

„ Pane Bože, vrať mi mého pána nebo i mě odtud vezmi. Prosím udělej, ať jsme zase spolu. Kdekoliv, ale spolu.“

A zanedlouho se mu dostalo odpovědi.

„ Milý kocoure, vím, jak jsi svého pána miloval, ale tvé přání není až tak jednoduché splnit. Musel by si totéž přát i tvůj pán. A ten zatím nedorazil. Buď trpělivý.“

Odpovědí bylo žalostné zamňoukání.

 

Mezitím drvoštěp došel k nebeské bráně a zaklepal. Otevřel mu svatý Petr a pozval ho dovnitř.

„Pojď dál drvoštěpe. Byl jsi dobrý, poctivý, pracovitý a spravedlivý. Nikomu jsi ani slovem neublížil. Tvá světnička je připravena. A kromě toho můžeš vyslovit jakékoliv přání a bude ti splněno. Ale pozor! To přání je jen jedno, proto vybírej opatrně. Spěchat nemusíš, ale jakmile je vyslovíš, je to nevratné.“

Prošli nádhernou loukou, kde byla tráva zelenější, vzduch svěžejší a slunce jasnější než na zemi, a vystoupili po mramorovém schodišti k Velebnosti.

„Vítám tě u nás drvoštěpe“ promluvil Bůh.

„Jelikož jsi byl shledán spravedlivým, je nyní tvé místo tady. Už nepoznáš bídu ani utrpení, i tvé pohmožděné tělo se uzdraví. A nyní vyslov své přání. Ale zvažuj dobře svá slova.“

 „ Pane Bože, ty který všechno znáš a jemuž nezůstane nic skryto, jistě víš, že jsem na zemi nechal svého přítele. Je starý, šedivý, vypelichaný, nemocný, ale je to můj přítel. Jemu jsem se díval do obličeje každé ráno, když jsem se probudil, i večer, když jsem usínal. On byl první, co jsem spatřil, když jsem oči otevřel a poslední, když jsem je zavíral. On mě každý den následoval, ať jsem šel kamkoliv. Z jednoho krajíce jsme jedli chléb a z jednoho džbánku se dělili o poslední kapky mléka. Prosím, vrať mi ho. To je mé přání.“

„Dobře jsi se rozhodl. Teď jdi a přejdi most na druhé straně louky. Až potkáš studánku, napij se z ní a vrátí se ti tvé zdraví a mládí. Potom se u studánky posaď a čekej.“

 Odešel drvoštěp zpět na louku a zamířil tam, kde se slunce klonilo k západu. Přešel most, který vypadal, jako by jej sama duha vymalovala, a hned za ním studánka s průzračnou vodou. Klekl ke studánce a zhluboka se napil. Vzápětí ucítil, jak nabývá sílu, kterou měl v mládí a kterou již dávno ztratil. Rány se zatáhly, odraz na hladině zrcadlil krásný obličej, šedivé vlasy nabraly svoji bývalou čerň, v ústech se zaleskly zdravé, bílé zuby. Po krátké modlitbě se posadil na kámen vedle studánky a čekal, jak mu Bůh přikázal.

 

Kocour strávil na hřbitově svoji další noc, která se zdála být delší, než všechny předchozí. Byla mu zima a měl hlad. Bolela ho pravá tlapka a nepodařilo se mu nic ulovit. Položil si hlavu na hlínu, na hrobě svého pána a z oka mu vytekla slza.

„ Zapomněl jsi na mě můj pane…“

„Ale nezapomněl, kocoure. Neměj strach. Tato noc byla tvá poslední na tomto světě. Tvůj pán dobře vyřkl své přání a již tě očekává. Nyní se odeber na klidné místo a snaž se usnout. Čím dřív se ti to podaří, tím dřív se setkáš se svým pánem.“

Na ta slova zvedl kocour hlavu, v zakalených očích se zatřepetaly plamínky štěstí. Odplazil se pod nejbližší vrbu, zavřel oči a vydechl.

 

Bývalý drvoštěp zatím stále seděl u studánky a myslel na svého přítele.

„Vrať se mi prosím, vrať se mi…Tak málo jsem ti říkal, že tě mám rád. Hladil jsem tvůj kožíšek, to ano, dělil jsem se s tebou o jídlo i o lože, ale ty jsi mi dával stokrát víc lásky než já tobě…Kde jsi můj příteli?“

Vtom se v dálce objevila šedá skvrna a stále se přibližovala. Už se dalo poznat, že pokulhává na pravou přední tlapku, dala se rozeznat ouška a opelichaný ohon. Ještě deset kroků, pět, jeden…a už držel drvoštěp kocoura v náručí. Hlasité předení, otírání šedivé hlavy o omládlý pánův obličej a kocouří zuby, skřípající o zuby milovaného člověka.

„Napij se můj příteli ze studánky! Rychle se Merline napij! Mám tě rád, MÁM TĚ RÁD. MÁM TĚ TAK STRAŠNĚ MOC RÁD, TOLIK JSI MI CHYBĚL! „

Drsný jazýček se ponořil do průzračné vody, kožíšek s černými pruhy zazářil v poledním slunci tak, jako kdysi, nemocná tlapka se pevně postavila a oči s nebývalým leskem se upřely do očí člověka, bez něhož nelze být.

„ Merline, jdeme domů. DOMŮ…“

 

 

 Úplně obyčejný den

Sdílej na Facebooku

Autor: Senziska - Iva Javorková

Publikováno: 19.06.2012

Kategorie: Povídky -> Smutné

Anotace: Studentka teologie by si zřejmě neměla klást otázku, zda existuje Bůh...ale někdy se prostě stane...Povídku jsem psala v parku na sáček na psí extrementy, protože se mi právě tam chtělo psát a neměla jsem s sebou ani blok :-)

Vzbudila se do krásného letního rána. Slunce se prodíralo skrz zatažené žaluzie, a když je roztáhla, vniklo do pokoje naplno a s ním i omamná vůně kvetoucích lip.

Její dvě kočky se blaženě protáhly, doširoka otevřely růžové tlamičky a dožadovaly se své porce Whiskasu. Pro každou nabrala z otevřené konzervy dvě plné lžíce, vložila je do misek a hned se ozvalo dvojí pomlaskávání.

Pro sebe uvařila kávu a zapálila si cigaretu. Několikrát potáhla a zadusila ji v popelníku. Škoda kazit tak nádherně čistý vzduch, prosycený vůněmi přírody. Existuje Bůh?

Dopila kávu a přemýšlela, co s načatým dnem. V práci si vzala na dnešek náhradní volno a mohla dělat, co chtěla. Třeba se vrátit do postele a konečně dočíst knížku nebo se projít po městě a koupit si něco hezkého na sebe. Chtěla si volný den, který jí tak nečekaně spadl do klína, pořádně užít.

Rozhodla se pro nákupy, ale nejdřív si připravila luxusní snídani, na kterou obyčejně neměla čas. Většinou se odbývala jogurtem, a pokud náhodou zaspala, nestihla se nasnídat vůbec. Nakrájela cibulku a slaninu, a ta se rozvoněla po celém bytě.

I když o bytě se moc mluvit nedalo. Měla jen garsonku, ale pro ni to byl nejkrásnější byteček na světě a nejmilejší věc hned po jejich kočkách. Koupila si ho hned, jakmile dokončila vysokou školu a nastoupila do zaměstnání. Něco měla tehdy našetřeno, větší část dostala od rodičů k promoci a zbytek zařídila hypotéka, kterou teď splácela.

Zařizovala se s láskou, kousek po kousku, chtěla všechno nové, světlý nábytek, závěsy, koberec a doplňky ve své oblíbené fialkové barvě.

Slanina už byla dokřupava opečená a na rozpáleném omastku zaprskala vejce. K tomu čerstvý chléb s máslem, orosená rajčata a ředkvičky. A pomerančový džus.

Dopřála si dlouhou koupel, nalíčila se, oblékla volnou bílou halenku, květovanou propínací sukni, obula žabky a vydala se do sluncem rozpálených ulic.

Prohlížela si výkladní skříně, především tedy oblečení a v kapsičce jí hřála mimořádná prémie.

V butiku na Národní třídě měla dlouhou dobu vyhlédnuté lehounké modré šaty se třpytkami. Skvěle se hodily k jejím blonďatým vlasům a modrým očím. Když je měla na sobě, zdály se jí ještě hezčí, než ve výloze. Zaplatila za ně téměř čtyři tisíce. Nemohla si dovolit každý den takhle utrácet, ale dneska si udělala svátek.

Ve vedlejším vietnamském krámku si ještě koupila krabičku velkých rudých jahod bez chuti a za zbytek čokoládovou zmrzlinu, sypanou oříšky.

Posadila se do parku na lavičku, lízala zmrzlinu a dívala se na děti, hrající si na písku. Určitě jednou bude chtít mít sama děti, ale teď ne. Ještě chtěla studovat a taky se někam podívat. Milovala moře a písečné pláže.

Dojedla zmrzlinu a zamířila do kostela. I když nebyla vychovaná ve víře, tu a tam do kostela zašla, jen tak, porozjímat a poslechnout si varhany. Občas se i modlila, ačkoliv vlastně pořádně nevěděla, ke komu.

Existuje Bůh?

Kostel byl prázdný, vysokými okny dovnitř pronikalo slunce a zlatilo oltář a sochu Spasitele. Mladý kněz s kolárkem okolo krku aranžoval květinovou výzdobu.

„ Pane faráři, existuje Bůh?“

„ Samozřejmě, že existuje. Jinak bych tady nebyl. Ani já, ani vy, slečno, ani nikdo další. Bez Boha by nebylo nic.“

Vyšla na ulici. Kostelní zvon odbíjel poledne. Nádherný den. Co by tak ještě mohla podniknout? Počkala, až se na semaforu objeví zelená a vykročila na přechod. V igelitové tašce si nesla nové šatečky a jahody v průhledné krabičce.

Ostré zaskřípění brzd.

„ Sama mi tam vlítla!“

„ Kam čumíš ty idiote! Vždyť šla na zelenou!“

„ Zavolejte někdo záchranku a policii.“

„ Ten řidič je ožralý! Sotva stojí na nohou!“

„ Tak kde je ta sanita?“

Pozdě.

Zmařený dívčí život na silnici v tratolišti krve. Sněhobílá halenka se zbarvila do ruda, stejně jako blonďaté vlasy. Ruka stále svírala igelitovou tašku.

Slunce rozpalovalo už tak horkou dlažbu. Naproti přes ulici prodávali teplou pizzu. Tlustá paní táhla na vodítku ještě tlustšího psa. Na stanici tramvaje chlapec objímal svoji dívku, malá holčička se urputně dožadovala zmrzliny a prodavač Nového prostoru přepočítával drobné.

Existuje Bůh?

 

 

 Vánoční dárek  

Seděla zkřehlá pod smrkem,  jehož větve dosahovaly až k zemi a skrývaly ji před zvědavými zraky náhodných chodců. Vyčerpaná zimou, hladem a právě přestálým porodem. Přišel na ni tak rychle, že se jí nepodařilo vyhledat vhodnější úkryt.

Ulice byly zasypány neustále padajícím sněhem, stříbrné vločky kroužily kolem pouličních lamp a z blízkého kostela zněly varhany a zpěvy Alellujah.

Pod jejím bříškem se krčila právě narozená koťata, která se snažila marně zahřát.

Štědrý den – den splněných přání a ona nemá ani co jíst. Už od včerejšího dne nic nejedla.

 

Ještě před několika dny žila celkem spokojeně v domku se zahrádkou a myslela si, že ji mají rádi. Aspoň to tak vypadalo. Dostávala mlíčko a zbytky od oběda, občas ji někdo pohladil. Pak ale paní domu zjistila, že čeká koťátka. Dala ji do tašky a odnesla do parku, kde ji nemilosrdně vysypala na zem.

Tehdy ale ještě nesněžilo. Cesta byla plná spadaného a zetlelého listí, zčernalé a holé větve se vypínaly k šedivé obloze bez slunce.

Nevěřícně se dívala za svojí paní, jak odchází. Bez ní. Netroufla si ji následovat, ostatně by to asi nemělo smysl. Bloumala pak bez cíle parkem, jedla to, co našla, občas se jí ještě podařilo ulovit myšku a spala, kde se dalo.

 

Za několik dní ale napadl sníh, ze střech vyrostly rampouchy a celý svět okolo ní se proměnil v ledovou pohádku. Pro ni to ale pohádka nebyla. Jídlo se teď shánělo velmi těžko.  

Odvážila se vyjít do ulic a na náměstí, kde to od stánků tolik vonělo. Doufala, že se dostane aspoň k drobečku z těch dobrot, co tady prodávali.

Když ji ale prodavač od stánku s párky surově odehnal, ztratila odvahu a ještě ke všemu se dostavily porodní bolesti. Ve zmatku pobíhala po náměstí a nouze nejvyšší ji zahnala pod stoletý smrk, jen pár kroků od kostela, kde věřící právě oslavovali narození Krista.

Tady porodila čtyři maličké, slepé a bezbranné kuličky, stejně tak křehké a se srstí tak jemňoučkou, jako sněhové vločky.

 

V kostele se rozezněly zvony, věřící začali vycházet do mrazivé noci. Ještě úzkostlivěji se tiskla do klubíčka a začala žalostně mňoukat. Lidé se rozcházeli, nikdo její tenký hlásek nezaslechl.

Poslední sestoupil z kostelních schodů pán, bezmála osmdesátiletý, v ošuntělém kožíšku a vysokých botách. Šel ztěžka, sotva nohy vlekl, ale půlnoční bohoslužbu ještě nikdy nevynechal.

Těšil se do svého maličkého bytečku na Malé Straně, kde žil už dlouhá léta sám, jen se svými knihami. Zvykl si na samotu, na život bez rodiny, bez přátel.

Až přijde domů,  ozdobí si ve váze jedinou větvičku borovičky jednou skleněnou koulí a jednou svíčkou. Opeče si jeden kousek ryby, který každoročně dostal i s miskou bramborového salátu od vlídné sousedky a potom si zapálí tu svíčičku a bude vzpomínat a děkovat Bohu za další rok z těch mála, co mu ještě zbývají.

 

Lidé se už dávno rozešli do svých domovů, stařík zůstal na zledovatělém chodníku sám, naslouchaje tichému hlásku, který vychází zpod větví starého smrku.

Shýbl se a odhrnul větve. Do starcových očí se zahleděly dvě zoufalé oči kočičí.

Ani se nebránila, když ji jemně zvedl ze země a přitiskl ke svému kožichu. Pak jeho pohled padl zpátky na suché jehličí, kde tiše kňourali čtyři tvorečkové.

Děda nedbal na chumelenici, sundal z hlavy beranici a naskládal do ní zbytek kočičí rodiny. S plnou čepicí v jedné ruce a kočičkou ve druhé, oboje tiskl k sobě a uháněl na Malou Stranu, co mu staré nohy stačily.

Doma vytáhl ze skříně proutěný košík, vystlal ho měkoučkou dekou a položil ke kamnům.

Kočičku položil dovnitř a přidal koťata. Na kvítkovaný talířek nalil mléko, které ale předtím ohřál na kamnech, v dalším talířku přibyl jeho štědrovečerní řízek. Jemu salát stačí.

Setkal se s vděčným pohledem zelenožlutých očí, nádherně olemovaných černou konturou.

Pohladil zvířátko, zapálil svíčku a usedl ke své štědrovečerní večeři, tentokrát bez kapra.

 

„ Bože, děkuji Ti za tato stvoření, která Jsi mi poslal do cesty. Děkuji Ti za vánoce, kdy po tolika letech nebudu sám. Děkuji Ti za to, že už žádný z následujících dní nebudu sám.. Děkuji ti za tento vánoční dárek. Děkuji Ti Bože za kočičku, která porodila své děti v nuzných podmínkách, stejně jako Panna Maria porodila v chlévě našeho Pána a s Spasitele. Amen.“

Jeho vlídné, modré oči se znovu setkaly s očima mourovaté kočičky, na jejímž čele se o něco tmavší srstí rýsovalo vykreslené M.

 

( autor: Senziska - I.J.)

 

 

  

Schody do Věčnosti

Autor: Senziska

Publikováno: 21.02.2011

Kategorie: Povídky -> Tajemné, záhadné

Je skoro půlnoc, ležím v posteli a spánek se mi vyhýbá. To se mi teď stává často. V posledních týdnech jsem utržila dost psychických ran, ze kterých se jaksi nemohu vzpamatovat.

Najednou se zvedám a odcházím do tmy, všechno nechám na místě, ani mobil si nevezmu.

Procházím žižkovskými ulicemi, nikde nikdo, jen pouliční lampy a výkladní skříně svítí. Projdu kolem olšanského kostela, přecházím hlavní silnici, zamířím do parku a pak vzhůru po starém kamenném schodišti. Nepamatuji se, že by ty schody tady někdy byly, ale stoupám výš a výš. Park a ulice pode mnou jsou už docela maličké, až zmizí docela. Schodiště se rozšiřuje, už není z kamenné dlažby, ale z růžového mramoru a všude okolo, kam až lze dohlédnout tma, hvězdy a zima.

Chci se vrátit, ale nejde to. Schody za mnou jakoby se někam propadly, není jiné cesty než vpřed, pokud nechci spadnout do té černé prázdnoty. Ještě pár schodů a už vidím poslední. Na něm zlatý trůn zalitý bílým a zlatým světlem. Zastavím se a tuším, že jsem na konci cesty.

Stojím před Stvořitelem a necítím Lásku ani soucit ani milosrdenství. Slyším jen výčet mých hříchů, na které se už ani nepamatuji, včetně těch dětských.

Neposlušnost, lhaní, kradené švestky ze sousedovy zahrady, rozbitá sklenička a na koberec převrhnuté vodové barvičky...

Zkouším se hájit. Ale ten hlas je nemilosrdný a vůbec mě neslyší nebo spíš nechce slyšet. Chci odtud, mám tam dole kamarády, školu, práci, všechny svoje věci, včetně těch drobností, které jsou v podstatě k ničemu, ale občas dokážou pohladit po duši….a tolik nedořešeného. A taky kočičku. Kdo ji ráno nakrmí, až tam nebudu… Kdo se o ni postará, když se nevrátím… Ani teď se nedočkám jakéhokoliv slitování.

Hledám mobil, abych mohla někomu říct, co se mi stalo. Vzpomenu si, že jsem ho nechala ležet na stole. Mám jen to, v čem jsem ulehla do postele, lehké bavlněné legíny a mikinu. Obojí v černé barvě. Jinou ani nenosím. Nemám u sebe ani ten malý dřevěný křížek, ani svůj amulet, které přes den nosím na provázku kolem krku a na noc odkládám, aby si odpočinuly a načerpaly novou energii.

Strohý hlas mi oznamuje, že mobil tady už potřebovat nebudu, ani nic jiného a další hříchy se na mě sypou, jako čerstvě vyorané brambory, tvrdé a umazané od hlíny. Vzpurnost, závist, nedostatek tolerance a odpouštění svým blízkým. Nevěra a cizoložství. Moje nevydařené manželství. Jedno, druhé…

Narůstá ve mně zoufalství a mísí se se vztekem a zároveň i s hlubokou pokorou. Chce se mi hrdě zvednout hlavu a říct: tak si se mnou dělej, co chceš, je mi to jedno, nejsem tak špatná. Ale současně mám potřebu se před chladnou Velebností sklonit a přiznat…

Kde jsou vůbec všichni ti, co už opustili pozemský svět ?! Měla bych tady přece mít nějaké příbuzné, známé i pár přátel... Nebo ty laskavé andělské bytosti…Někoho, kdo by řekl pár slov na moji obhajobu. Nebylo vždycky všechno špatně… Ale nikde nikdo. Žádní lidé, žádní andělé, ani žádné dveře, vedoucí dál. Jen studené schodiště nad bezednou propastí, ticho a oči drásající bílé a zlaté světlo…

Zvítězí pokora, smiřuji se s tím, že moje provinění byla dostačující k tomu, aby odtud nebylo návratu. Snažím se přes okraj schodiště ještě zahlédnout aspoň kousek osvětleného města. Marně. Všude jen černá tma a zářící hvězdy.

Vtom mě nějaká síla srazí ze schodů a já se řítím do tmy, padám a nevím kam ani jak dlouho…Dopadnu tvrdě na svou postel, hlavou narazím na pelest až se mi zatmí před očima. Pomalu oči otevírám. Vedle mě na polštáři leží moje kočička s bílým čumáčkem a malá noční lampička svítí na psací stůl. Na můj mobil, na rozházené barevné tužky a  popsaný blok, na krabičku modrých a fialových kamínků a na sošku Anděla ochránce.

Probouzím se do krásného slunečného rána, z přikrývky na mě kouká bílý čumáček a růžová tlamička se doširoka rozevírá v upřímném zívání. Můj první pohled padne na Anděla a moje první slova jsou….díky. Díky za Milosrdenství.

 

 

 

 Kočičí láska - věnováno Čikoretce

            

 Autor: Senziska

Publikováno: 29.11.2010   http://www.piste-povidky.cz/autorske-dilo/

Objevila se náhle. V jeden horký, srpnový podvečer seděla uprostřed mého pokoje. Jakoby z nebe spadla, jako by byla dárečkem od Boha. Láska na první pohled. Maličký andílek s rezavým kožíškem, uhrančivýma očima a rozkošným čumáčkem. Pravda, trochu pochroumaným od nedobrých lidí. S poraněnou tlamičkou, ale nikoliv srdíčkem. Půlroční léčení a péče z ní udělaly krásné a magické stvoření, plné lásky, porozumění, diskrétnosti, citu a věrnosti.

Stvoření, které, má vždy dost času a nikdy mě neodmítá, neuráží se pro malichernosti, neptá se, kde jsem byla, co jsem dělala a proč jsem nebyla s ní. Nezajímá ji, že jsem si koupila něco pro sebe a ne pro ni. Jen se postará, aby všechno, co jsem si přinesla, bylo ihned posvěceno její čistou energií. Nevadí jí, když na mě musí celý den čekat. Prostě čeká. Čeká, až se vrátím, aby mě mohla přivítat a dát najevo své nezištné přátelství.

Otírá čumáček o můj obličej, možná je to její způsob líbání a láskyplného vyznání, možná si tak označuje, že jsem její, že prostě patříme k sobě a ujišťuje mě ( nebo sebe? ), jak moc se na mě těšila a že na mě bude vždycky čekat, třeba až do konce svého života. V noci slyším její pravidelný dech, jemně předená nitka uklidňuje, uspává mě tlukot jejího srdíčka, ve kterém je pro mě tolik místa.

Jako úžasná léčitelka přesně ví, kdy a kam má položit svou tlapku a udělá to sama, hned a bez prošení a já její blahodárnou energie přijímám se samozřejmostí a bez uzardění, mnohdy i bez vědomí, že mi kočičí láska dává sama sebe. A nic za to nechce. Nečeká na moji vděčnost nebo poděkování. To k lásce přece patří…dávat. Třeba i sebe sama. Vlastně ode mě nechce vůbec nic, jen trochu jídla a pohlazení. Nikdy si neztěžuje, nežádá mě o pomoc. Zaleze do koutku a čeká. Čeká, jestli i v mém srdci je tolik lásky, abych pochopila a něco udělala. Když nepochopím, nic se neděje a nic mi nevyčítá.

Je krásná, je milá, je moje a její přátelství nikdy nezklame.  Být s ní, je nikdy nekončící štěstí.

Až na jednu „ maličkost “. Není nesmrtelná. Pánem jejího života nejsem já, ale Bůh. Jednoho dne si ji vezme zpět a na mě a mých věcech zůstane pouze její láskyplná energie. A protože o této chvíli rozhodne pouze Bůh, nikdy ve svých modlitbách nezapomínám prosit, aby to bylo až za hodně, hodně, hodně dlouho. Skutečně se každý večer modlím za Boží požehnání, zdraví a dlouhý život své lásky, Čikoretty Fairyland, kočičky ze Žižkova. Děkuji ti miláčku, že jsi našla cestu do mého pokoje a do mého srdce...Děkuji ti, že jsi!

 

I andělé umírají

Autor:  Senziska

Publikováno: 15.11.2011

Kategorie: Básně

 

     Z astrálních světů snesla se na zem

     bohyně s kočičí tváří.

     V očích jí plamínky září,

     jak rozžaté svíce na oltáři

     a v jejich hlubinách spatříš

     záblesky z jiných dimenzí.

     Stáváš se součástí jejího sousoší,

     pozná, když něco tě rozruší.

     Tolik štěstí a lásky ti dává

     a její hlava plavá

     k tobě se přitulí.

     Blahem vzdychne a tlapkou tě pohladí,

     domov tvůj láskou naplní

     a její život s tvým je spjat.

     Svěříš jí své tajemství a ona mlčí.

     Všechno krásné se jednou skončí.

     I smíchu a her období.

     Tvá kočka ti bolest způsobí,

     když odejde navěky spát.

 

  Jak zpívá moře                                                     

 Autor: Senziska

Publikováno: 9.11.2011 server  http://www.piste-povidky.cz/autorske-dilo

Kategorie: Úvahy -> Země, příroda

 

Před několika lety jsme s manželem strávili měsíc dovolené v maličkém přímořském městečku s přístavištěm.
Centrem je autobusové náměstíčko a jedna hlavní ulice, vedoucí přes park k moři. Opačnou stranou je možné se touto cestou dostat ven z městečka do  nejbližší vesnice a dál, do o něco málo většího města. Jiná cesta není. Na jihovýchodě se tyčí neprostupný mohutný horský masiv, zbytek je obklopen plážemi a divokými útesy s řídkými lesíky. Na útesu sedí i samotné městečko. Jinak kam až oko dohlédne, živá a věčně pulsující masa vody. Příroda je tady panenská a lidskou rukou nespoutaná. Člověk se dívá z útesu, jak moře žije a dýchá a cítí vlahou, slanou vůni, která ho celého prostoupí a pohltí.

Každé nové ráno z přístavu na moře vyplouvají rybářské loďky a bárky, bělostný pěnivý příboj se tříští o útesy, rackové končí hostinu na pláži a houfují se na zkaměnělých troskách bývalého obchodního korábu, který vyčnívá z moře, jako vzpomínka na časy dávno minulé. Co moře pohltí, to už nevydá.

Růžové červánky protrhávají neprostupný mlhový závoj, jimž se každý večer městečko i pohoří zahaluje a konečně se na modrou oblohu vyhoupne slunce, jako ohromná rudá koule. Zamilovala jsem si tento kousek ráje na zemi a především tu mořskou nádheru a její hlubiny, pokryté milióny mušlí, podmořské stezky mezi pohřebišti lastur a vodními zahrádkami.

"Země byla pustá a Boží Duch se vznášel nad vodami..." Tato věta mi naplnila mysl, kdykoliv jsem se ponořila na mořské dno mezi rybky, které přede mnou neprchaly, naopak jsem s jejich hejnem splynula a můj dech a tep srdce se automaticky přizpůsobil tepu vodního živlu.

Každý večer jsem se procházela po pláži, brodila se pěnou a naslouchala šplouchání vody. Nebo relaxovala pohledem na nedozírné modré moře, nabírala do dlaní prohřátý písek, voňavý od soli a zase ho pouštěla, protékal mi mezi prsty zrníčko po zrníčku tak, jako protéká čas.

Bydleli jsme tehdy v domku u přátel, asi deset minut chůze od pláže. Jednou časně ráno mě vzbudil překrásný a velice tichounký zpěv. Jako kdyby někdo zpíval tenounkým hláskem nádhernou píseň jen pro mě. Tajemnou písničku, přicházející od moře, se skrytou harmonií a asi ne pro každého slyšitelnou. Nevtíravou a přece pronikající až do nejskrytějšího nitra, s nezapamatovatelnou melodií a přece nezapomenutelnou, beze slov a přece s obsahem. Nekonečno, touha, rozjímání. Bůh, stvoření, láska. A samota. Ale ne ta, která člověka ničí. Po téhle samotě občas člověk zatouží právě proto, aby mohl toužit a rozjímat.

Všichni ještě spali a já naslouchala se zatajeným dechem. Neodvažovala jsem se ani pohnout, abych tu líbeznou melodii nepřerušila a přála jsem si, aby nikdy neskončila. Snad to zpívaly mušle za doprovodu mořského vánku pod taktovkou samotného Poseidona. Možná se právě rodila nová bohyně.  A rodilo se přátelství. Ne dvou lidí, ale přátelství člověka a živlu, který tady byl první s Bohem.

Poslední den před odjezdem jsme si vyjeli na loďce. Sundala jsem z krku stříbrný řetízek se srdíčkem, zchumlala ho v dlani a když jsme se vzdálili natolik, že už nebylo možné dohlédnout na pláž, ponořila jsem ruku do vln a srdíčko pustila.

Za tu písničku. Díky.

     

      

                                               Královna mezi knihami           

    
Autor: Senziska     ( Iva Javorková) Sbírka: Boží pohádky

Publikováno: 5.10.2011 server http://www.piste-povidky.cz/autorske-dilo/72851

Bylo jednou jedno království. Nežili v něm žádní velmožové ani poddaní, dokonce nemělo ani panovníka. Nebyla v něm žádná města, široké ulice s povozy, ba ani křivolaké uličky, ani přívoz nebo tržiště, dokonce ani žádné stavby.

Království totiž sídlilo v jednom velkém, starém domě, krásně upraveném, s věžičkami, s ozdobným cimbuřím a vchod střežily dvě sochy lvů.

Uvnitř stály regály s knihami. To bylo knih! Malé, velké i ty úplně obrovské, které se musí převážet na vozíku. Učené, zábavné, s obrázky i bez obrázků, s fotografiemi, vázané v kůži nebo v lesklých barevných obalech, pohádkové i dobrodružné, plné napínavých příběhů, pojednávající o cizích zemích a lidech, o životě zvířat a o historii, některé knihy byly poznamenány zubem času.

To království se jmenovalo Knihovna. Každý den do knihovny zavítala spousta návštěvníků, prohlíželi si a vybírali, knihovníci jim radili, vypůjčené knihy zapisovali, navrácené uklízeli zpátky do regálů a dohlíželi na pořádek.

Jednoho večera, když odešli poslední návštěvníci, knihovníci knihovnu zamkli a také odešli domů, začaly si knihy povídat, která z nich je nejvzácnější, která je nad všechny ostatní. Ozvala se jedna stará, ručně psaná a malovaná knížka:

„Myslím, že nejvzácnější jsem já. Jsem nejstarší a písaři, který mě opisoval, jsem dala hodně práce.“  

„Ba ne „ ozvala se jiná. „Já jsem nejvzácnější. Podívejte se na moje obrázky! Lidé si mě můžou přečíst v několika jazycích.“

„Já jsem nejvzácnější “ řekla další a zaleskla se množstvím fotografií.

„Známý fotograf pro mě dělal svoje obrázky. Dokonce jsem byla i na výstavě “ pyšnila se.

„Ne, já jsem vzácnější než vy ostatní“ volala dětská knížka.

„Mě čtou děti. Těm menším, které ještě číst neumí, čtou jejich maminky před spaním moje pohádky. Jsem plná pohádek!“

„A já jsem vázaná v pravé kůži. Čtou mě učenci a moudří lidé “ hlásila se její sousedka.

Už to vypadalo, že se knížky pěkně pohádají. Jen jedna velká a silná krasavice se zlatou ořízkou  a zlatě vyvedeným názvem, stála tiše a skromně v koutě regálu.

Vtom na ni ukázala mladinká, malá knížečka, která právě vyšla z nakladatelství a zapištěla tenkým hláskem:

„Proč ty nic neříkáš? Nepřipadáš si dost zajímavá a pěkná?“

Ostatní knihy se podívaly směrem, kam ukazovala ta malá knížečka, a všechny o překot volaly:

„Proč nic neříkáš? Kdo jsi a kdo tě napsal? Jaké zajímavosti v sobě neseš a kdo tě vůbec čte?“ Tak volaly jedna přes druhou. Konečně přišla odpověď.

„Jsem Bible. Napsali mě před tisíci lety proroci, které vedl Boží Duch. Čtou mě nejen všichni křesťané, ale i mnozí lidé, kteří ani v Boha nevěří. Je ve mně zapsáno Boží Slovo. Přináším zprávu o stvoření světa a o prvních lidech. A také poselství o Pánu Ježíši, o vzkříšení a vykoupení. O Boží lásce a milosrdenství.

O Božím království... “

Po těchto slovech knihy zmlkly. Po chvíli se zase ozvala ta malá knížečka:

„Bible by měla být naší královnou. Je z nás nejstarší, nejmoudřejší a jako jediná z nás nepřináší slovo lidské, ale Boží. Ať je první mezi námi všemi.“

A všechny se zaradovaly a prohlásily svorně Bibli královnou mezi všemi knihami světa. 

Ráno, když přišli knihovníci do práce, vzali Bibli z regálu a přemístili ji do pozlacené vitríny na čelní místo mezi nejvzácnější knihy.

   

 

TOPlist